Česká média pracují opravdu výběrově. V některých mainstreamových médiích se vůbec neobjevila zpráva o včerejším setkání čínského prezidenta Si Ťin–pchinga a ruského prezidenta Putina v Samarkandu. Přitom jde o událost prvořadé politické důležitosti, která je především jasným vzkazem pro Západ, NATO, Spojené státy a Evropu.

Čína s Ruskem, jak se vyjádřil, podle čínského oficiálního listu China Daily, čínský prezident Si, je „…připravena spolupracovat (s Ruskem) na vzrůstající silné vzájemné podpoře“, která je v zájmu obou zemí. Čínský prezident dodal, že Čína chce také "prohloubit pragmatickou spolupráci v takových oblastech jako je obchod, zemědělství a konektivita".

Obě strany chtějí posilovat kooperaci v rámci Šanghajské organizace spolupráce a vytvářet tak vztahy důvěry v Asii, v organizaci zemí BRICS a v jiných multilaterálních mechanismech. Čínský prezident hovořil o podpoře solidarity, o rozšíření spolupráce, ochrany bezpečnosti a zájmů v regionu a o snaze ochránit společné zájmy obou zemí v rozvojovém světě.

Prezident Putin ocenil po setkání obou politiků v uzbeckém Samarkandu, jež proběhlo v rámci dvoudenním summitu Šanghajské organizace pro spolupráci, postoj Číny vůči krizi na Ukrajině.

Oba prezidenti se včera setkali osobně poprvé od ruské invaze na Ukrajinu. Je třeba dodat, že Čína také pokračuje v politice odsouzení západních sankcí uplatněných vůči Rusku.

K přímé vojenské anebo finanční podpoře Ruska zatím ale Čína nepřistoupila. Podle všeho ani o to nebyla ruským prezidentem požádána, což je projevem sebedůvěry Ruska, že dokáže vojensky, s využitím vlastních finančních a materiálních zdrojů, konflikt na Ukrajině přivést k takovému řešení, které Rusku bude vyhovovat.

Otevřeně řečeno, mám ten názor, že pokud by se ruské vojenské pozice na Ukrajině skutečně hroutily, musela by Čína v logice reálpolitiky přistoupit k přímé podpoře Ruska, a to jak finanční, tak i dodávkami materiálu, případně i zbraní.

Setkání Si – Putin je samozřejmě také reakcí na jisté uzavírání se zemí Západu do sebe, když i např. někteří němečtí vrcholní politici, zatím ale ne soc. dem. kancléř Scholz, hovoří o Číně už nikoliv jako o hospodářském a politickém partnerovi, ale vybízejí k ostražitosti. Prostě ať chceme nebo nechceme, svět se rozestupuje na dvě části (zatím nikoliv ucelené bloky), které mají velmi rozdílné představy o světovém uspořádání.

Dílčí vojenské úspěchy ukrajinské armády u Charkova okamžitě vedly v českých médiích k spuštění nově laviny protiruských animozit a nerealistických představ o destrukci a rozpadu Ruska po jeho vojenské porážce. Tato vojenská porážka je ale velmi vzdálená. Život v Rusku – podle očitých svědků, se kterými jsem hovořil – nyní probíhá vcelku normálně. V obchodech je dostatek (i západního) zboží. A je vcelku charakteristické, že všichni západní komentátoři, analytici i politici, kteří jsou na štíru s objektivitou, hovoří o tom, že sankce vůči Rusku se projeví v jeho hospodářství až po určité době. Zatím to tak ale vůbec nevypadá. A hlavně, záměr byl přece zcela jiný. Stupňující se sankce měly Rusko ekonomicky srazit rychle na kolena, což se ovšem nestalo.

Obětí války na Ukrajině je především středo– a východoevropské obyvatelstvo, jemuž evidentně klesá životní úroveň. Poté, co se povede i v jiných zemích něco podobného, o co usiluje současná vládní koalice u nás. A to tak že dodávky levného ruského plynu budou nahrazeny dodávkami několikanásobně dražšího zkapalněného plynu z USA a dalších zemí. A ještě k tomu budou neproduktivně vyhazovány peníze z okna na zbrojení. Růst neproduktivních výdajů státu na jedné straně a silný pokles reálných příjmů povedou k poklesu životní úrovně občanů v zemích EU, ale především v zemích střední a východní Evropy vč. Česka.

Setkání obou prezidentů v Samarkandu vyslalo tedy jasný vzkaz západním lídrům, že dnes už v mnoha ohledech nejsilnější ekonomika světa, kterou Čína v přepočtu podle parity kupní síly je, je jednoznačně na straně Ruska.